Dvořák-střechy s.r.o | Střešní krytiny | Hydroizolace střech

Historie střešní krytiny

Ojedinělé dinělé ploché střechy lze najít v historii již ve starověku, z nichž asi nejznámější jsou visuté zahrady královny Semiramis ramis v Babylóně. V antickém Řecku se tento typ střech vyskytoval na chrámových stavbách. V naší historii se ploché ché střechy objevovaly na hradech a časté byly i na zámcích cích v období baroka. Hlavní rozvoj plochých střech v masivnějším množství byl zaznamenán v období meziválečné architektury, tj. v období funkcionalismu. Ploché střechy na objektech byly navrhovány podle architektonických zásad, definovaných v roce 1927 Le Corbusierem v „Pěti základních bodech“, a často byly využívány jako pobytové terasy nebo zahrady. Jejich skladba byla dána tehdejší poměrně omezenou materiálovou základnou. Z dnešního pohledu vznikaly skladby jednoplášťových střech s klasickým pořadím vrstev. Hydroizolační vrstvu tvořily asfaltové pásy s nasákavými vložkami (lepenka A 500H) a asfaltové nátěry, tepelně izolační vrstva byla z asfaltokorkových desek a škváry nebo lehčeného betonu a na nosnou konstrukci se občas umístila lepenka, která mohla částečně plnit funkci parotěsné vrstvy. Tyto střechy jsou zpravidla v současnosti již po rekonstrukci a proto byly zmíněny pouze okrajově.

Masivní rozvoj plochých střech nastal v období hromadné bytové a občanské panelové výstavby v 60. letech, kdy byl na střešní pláště kladen požadavek, aby navržená skladba stejně jako celý systém umožňovala celoroční výstavbu. I tyto skladby měly značné omezení, dané materiálovou základnou tehdejší doby. Obecné tepelně technické požadavky na horizontální a vertikální obalové konstrukce byly velmi nízké, ale postupem času lze zaznamenat jejich vzrůstající tendenci.

V první polovině 60. let se vyskytovala jednoduchá jednoplášťová střecha, bezespádová a částečně odvětrávaná sítí kanálků. Střešní pláště vykazovaly značné množství poruch, které se projevovaly četným zatékáním a nízkými termoizolačními schopnostmi pláště jako celku. Ani větrací systém kanálků tuto situaci výrazně nezlepšil. Uvedený typ skladby byl ve druhé polovině 60. let vylepšen.

1 Příklad skladby jednoplášťové střechy 60. let

Obr. 1 Příklad skladby jednoplášťové střechy 60. let

Změna spočívala v tom, že střecha jako celek byla vyspádována a pod krytinu byla navržena pevná podkladní vrstva z cementové mazaniny. Na ní byly pokládány asfaltové pásy, které však již měly nenasákavou nosnou vložku ze skelné rohože. V první polovině 70. let se původní skladba změnila tak, že se na vyrovnaný podklad ze železobetonových panelů doplnila parotěsná vrstva z asfaltových natavitelných pásů IPA nebo Bitagit. Problémy se značnou vlhkostí v souvrstvích střešního pláště však pokračovaly a jejich příčinou bylo, že se v tepelně izolační vrstvě hromadila voda a nemohla se vzhledem k navržené parozábraně vypařovat směrem do interiéru.

Obr. 2 Příklad skladby jednoplášťové střechy 1. poloviny 70. let

Obr. 2 Příklad skladby jednoplášťové střechy 1. poloviny 70. let

V tomto období se začal do skladeb střešních plášťů místo lehčených betonů navrhovat pěnový polystyren. Časté bylo použití kompletizovaných dílců z pěnového polystyrenu a heraklitu (Lignopor). Do oblasti tepelně izolační vrstvy byla navrhována síť větracích kanálků, ale jejich faktická účinnost byla minimální. Nad tepelně izolační vrstvou byla podkladní vrstva ve spádu a na ní hydroizolační krytina ze dvou vrstev natavitelných asfaltových pásů s nosnou vložkou ze skelných vláken. Později došlo k přesunu pěnového polystyrenu co nejblíže pod hydroizolační vrstvu. Pokud byla do souvrství navržena též parotěsná vrstva, pak k úbytku vlhkosti ze souvrství

Obr. 3 Příklad skladby jednoplášťové střechy 2. poloviny 70. let

Obr. 3 Příklad skladby jednoplášťové střechy 2. poloviny 70. let

Nemohlo docházet a u nasákavých materiálů byl zjišťován značný obsah vody. Tím byla výrazně snížena tepelně izolační schopnost střešního pláště a často se vyskytovaly nejrůznější negativní projevy v interiérech na stropech nad posledním podlažím. Hlavní problémy však způsobovala nedostatečná hydroizolační funkce těchto střech. Následně docházelo k dalším úpravám konstrukce, které spočívaly v návrhu spádové vrstvy ze strusky nebo keramzitu. Větší uplatnění nacházely tzv. kompletizované tepelně izolační dílce Polsid (alternativně KSD), které tvořil pěnový polystyrén zpravidla tlouš.ky 50 mm s integrovanou vrstvou asfaltového pásu. Tyto dílce byly ve skladbách ještě kombinovány a doplňovány deskami z heraklitu. Tepelně izolační vrstva pak byla tvořena nejen polystyrenem a heraklitem, ale i sypaným materiálem spádové vrstvy. Použití polystyrenu bylo příčinou vad, způsobených tvarovými změnami jednotlivých desek a hlavně jejich smršťováním. Důvodem bylo, že tehdejší pěnový polystyren nebyl stabilizován vůči objemovým změnám, jeho smrštění činilo i cca 1 % a tak docházelo ke značnému namáhání hydroizolační vrstvy, ke vzniku trhlin a k zatékání. Na konci 70. let a na počátku 80. let byly skladby střešních plášťů ovlivněny vzrůstajícími tepelně izolačními požadavky tehdejších norem. V roce 1979 byl vypracován celý soubor tepelně technických norem: ČSN 73 0540, ČSN 73 0542, ČSN 73 0544 a ČSN 73 0549.

Jako tepelně izolační materiál se začínaly používat desky z minerálních vláken, např. Vistemat, Izomin. Z nich se vyráběly i částečně kompletizované dílce Izosid a Kryzolit, které měly horní plochu desky opatřenou asfaltovým pásem Bitagit. Jejich použití bylo stejné jako desek Polsid. Do některých skladeb byla navržena parotěsná vrstva, která tvořila současně i pojistnou hydroizolační vrstvu. Na hydroizolační vrstvu se používaly nejčastěji natavitelné asfaltové pásy typu S z oxidovaného asfaltu. Ojediněle se začaly vyskytovat i asfaltové pásy z modifikovaného asfaltu a i první tuzemské hydroizolační fólie na bázi pryží a měkčeného PVC.

Obr. 4 Příklad skladby jednoplášťové střechy 80. let

Obr. 4 Příklad skladby jednoplášťové střechy 80. let

Paralelně s jednoplášťovými konstrukcemi se vyvíjely i střechy dvouplášťové. První skladby se objevily v 60. letech, ale masivně pak v 70. a hlavně v 80. letech. Jejich značnou výhodou byl příznivější tepelně vlhkostní režim, způsobený jednak rozdílnou technologií výstavby bez mokrých procesů a jednak navrženým větráním ve vzduchové mezeře. Při správné funkci vzduchové mezery nedocházelo ke kondenzaci vodní páry ve střešním plášti a eventuální zabudovaná vlhkost byla odvedena vně pláště. To mělo pozitivní vliv na tepelně izolační schopnost pláště. Hydroizolační vrstva byla na svém spodním líci výrazně méně namáhána vlhkostí a tím byla

Obr. 5 Příklad skladby dvouplášťové střechy 60. let

Obr. 5 Příklad skladby dvouplášťové střechy 60. let

životnost asfaltových pásů s nasákavou vložkou delší, než u jednoplášťových střech. Větší spád krytiny a suchý pevný podklad působil rovněž pozitivně na poruchovost hydroizolační vrstvy. Konstrukci horního pláště tvořily zpočátku bu. železobetonové nebo keramické panely s podporami z průběžných železobetonových železobetonových prefabrikátů klínového tvaru, zděných stěn nebo železobetonových či zděných sloupků. Horní plášť byl spádován směrem k vnitřnímu úžlabí. Později byly častější konstrukce horního pláště ze dřeva.

Obr. 6 Příklad skladby dvouplášťové střechy 70. let

Obr. 6 Příklad skladby dvouplášťové střechy 70. let

Situace ve vývoji střech v 90. letech byla ovlivněna výrazně rozšířenou materiálovou základnou a to jak tuzemskou, tak převážně zahraniční. Uvedené skladby střech jsou pouze příkladem některých tehdy používaných souvrství, která vždy existovala v různých konstrukčních a „krajových“ variantách.

Většinu těchto stávajících střech je nutno v současnosti z důvodu jejich omezené hydroizolační a tepelně izolační funkce rekonstruovat. Vzhledem k mnohdy velmi špatnému fyzickému stavu materiálů důležitých vrstev musí návrh rekonstrukce zohlednit specifika dané konstrukce a prognózu životnosti pláště v budoucnosti.


1 Ing. Lenka Hanzalová, ČVUT Fakulta stavební, Katedra konstrukcí pozemních staveb, Thákurova 7, 166 29 Praha 6, Tel.: 224 354 709, Mobil: 604 774 566